NEJLEPŠÍ RÁDIA MOJÍ SBÍRKY

(Aktualizace: 15. 7. 2016; Přidán  popis a fotodokumentace přijímače Philips 208U-45; 17. 7. přidán popis a fotodokumentace renovace přijímače Philips 208U-45/P)


Vítejte na mých stránkách historické radiotechniky

Jak jsem potkal stará rádia? No, vlastně už tehdy, když byla ještě skoro nová... Už jako pětiletý kluk jsem nahlížel přes dírky v zadní stěně do našeho Dominga, jestli tam uvidím ty lidičky, co v rádiu mluví. Mluvící lidičky vidět nebylo, ale uvnitř cosi zajímavě svítilo a přes ty kulaté otvory na mne dýchla podmanivá "rádiová" vůně. Už tenkrát mne tohle aroma okouzlilo. Jen maminka se občas divila proč pohádky poslouchám s nosem přilepeným na zádech Dominga...

Záhy nato přišlo další, méně příjemné potkání. Z výzkumných důvodů mne napadlo zapíchnout do plátýnka vpředu maminčinu kovovou pletací jehlici. Inu, netrvalo dlouho a podařilo se mně propíchnout membránu reproduktoru a - jako z udělání - dotknout se jehlicí kontaktu na budicí cívce a současně štrejchnout o koš reproduktoru. Domingo zachrmlalo a zmlklo. Do toho ticha volá maminka z kuchyně Proč to rádio vypínáš, když teď tak pěkně hrajou... Moje zarputilé mlčení přilákalo i tatínka. Dostal jsem nářez, tatínek odložil řemen, se slovy Mohlo tě to zabít ty hajdrláku odšrouboval zadní stěnu a vyměnil usměrňovačku, která tu moji zvědavost odnesla.

V šesté třídě přinesl kamarád Pavel do kroužku "Dovedných rukou" bakelitovou krabičku a sluchátka. To je krystalka, vole, prohodil s převahou dokonalého zasvěcence. Po škole jsme se zašili do jeho pokojíku, Pavel připojil anténu, uzemnění a sluchátka - a ono se to rozehrálo. Ale jo, klíďopíďo ti ukážu jak se to má postavit, brácha mne to naučil... Cívku jsme motali tenkým zvonkovým drátem na špulku od filmu 6x6, dírky do bakelitu pro zdířky vrtali tupými nůžkami a spoje LETOVALI půlkilowattovou klempířskou kulmou těžkou jako kladivo. Detektor s krystalem galenitu stál v tehdejší Elektře pár kaček, akorát ta sluchátka jsem neměl, tak mi je Pavel občas půjčil. Nakonec ale maminka po dlouhém přemlouvání přece jen řekla Ježíškovi, a já měl svá první sluchátka.

Po Vánocích přišel Pavel s další novinkou. Budeme s bráchou stavět dvoulampovku, utrousil jednou při cestě ze školy. Šásko a skříňku použili ze stavebnice Super 254E. Já jsem si na svoje první rádio musel počkat až do prázdnin, které jsem strávil u strýčka Pepíka v Kyjově. Strýček byl prvním kyjovským radioamatérem, oboru se začal věnovat krátce poté, co zahájil brněnský vysílač v Komárově pravidelné vysílání pro veřejnost. S posvátnou úctou jsem si z místní Elektry nesl do strýčkovy dílny síťový transformátor, cívkovou soupravu a krásně červenou éefšestku, všechno ostatní vydaly šuplíky a skříně v dílně. Cestou vlakem domů jsem svůj skvost uložený v krabici od margarínu opatroval jako příslovečné oko v hlavě, a doma se hned šel chlubit. Pavel jen polknul nasucho...

Bylo rozhodnuto. Pak už to šlo ráz na ráz. Poslouchej, Boži, oslovovali zanedlouho někteří sousedi maminku, sem slyšel, žeprý ten tvůj ogara staví rádia. Tož esli by sa mohl mrknút na ten můj střep... Ale on si udělal o prázdninách v Kyjově leda jedno, bránila se maminka, a stejně mu u toho většinou pomáhal bratr, já nevím, jestli vám to naopak úplně nepokazí... Ále, mám to vyhodit, to radši ať se v tem kluk porýpe, šak dyš to nepojede nic sa nestane, beztak je to starý žďorp tož co. No, někdy motyka opravdu spustila a rádio ožilo, ale většinou  jsem kapituloval: Pane Dvořák, tady vám to vracím, nespavil jsem to. Soused mávnul rukou... A tak se v našem sklepě začala pomalu, nenápadně ale stále zvětšovat kupička Telefunkenů, Philipsů, Ironů atd. Z té dávné prvopočáteční hromádky mám ještě dnes dvoulampovku Telegrafia Triumf 20, zatímco po mé první "kyjovské" dvoulampovce mně zbyly už jen vzpomínky.

Velice rušné bylo období stavby amatérských zesilovačů pro muzikanty. Na sklonku 50. a počátkem 60. let XX. století dodávala Tesla v NF technice (kromě ústředen) jenom zesilovače typu KZ8 až KZ50, ale ty mohly vlastnit pouze socialistické organizace, obyčejný občan v žádném případě. A požadavky na elektronizaci amatérských kapel sílily. Není pak divu, že každý, kdo uměl vzít do ruky páječku a slepit pár odporů, kondíků a lamp do aspoň trochu fungující sestavy, se pro muzikanty náhle stal žádaným odborníkem. A tak jsem také, podle svých schopností, lepil všelijaké zesilovače, mnohdy roztodivného zvuku i vzezření. S obdivným úžasem jsme pohlíželi na "ohromné" lampy jako EL51 nebo aspoň čtyřišetpětčtyřky, kuchali vyhozená rádia (panebože, kolik jich tehdy padlo za oběť tomuto muzikálně elektronickému amatérství!!!), sklízeli kopance od nabitých elektrolytů a křísili zesilovače polité kapelníkovým pivem... Na placky AZK 201 a 401, které se objevily v roce 1961, jsme zírali jako na zázrak z jiného světa. Ovšem do příchodu Echolan, dederonských Regentů nebo tesláckých Muziků ještě scházelo drahně let.

A tak plynul čas. Jako v řece: někdy pomalu, líně, někdy s turbulentím kvapem jako na balvanitých peřejích. Nakonec to dopadlo, jak to zákonitě dopadnout muselo. Podivíni, libující si v podivné rádiové haťmatilce a zalezlí v prachu a přítmí svých dílniček, konečně k sobě našli cestu...

Technické museum v Brně, září 1988: v zasedačce musea se vůbec poprvé schází hlouček patnácti sběratelů a vyznavačů historické radiotechniky. Pozval nás Doc. Milan Krejčík (VUT Brno), který se intenzivně věnoval historii technických oborů. Většinou jsme se dosud znali jen z korespondence kolem novinových inzerátů, nejvýše z telefonických rozhovorů. Brněnské setkání bylo tím prvním důležitým impulzem. Z obšírné debaty bylo jasné, že potřebujeme vzájemnou komunikaci kvůli předávání zkušeností a kvůli výměnám nebo nákupům sbírkových skvostů, součástek a tehdy dostupné literatury. Za pár měsíců se zrodilo, ještě jako "samizdat", první číslo sběratelského časopisu Radiojournal. Ale to už jsme téměř v současnosti, v době internetu a komunikačních "dálnic"...

Takže díky internetu si nyní můžeme prohlížet sbírkové skvosty kolegů třeba z opačného konce světa aniž bychom vytáhli paty z obýváku, posílat si mejlem schémata a obrázky a sbírat tak trochu "na dálku", ale naštěstí pořád ještě tváří v tvář. Náš kdysi podívínský koníček je po právu uznáván a také už, naštěstí, není výhradní výsadou penzijního věku. Ke staré radiotechnice si našly cestu mladé ročníky.

Jako u většiny z nás je i moje sbírka fatálně limitována prostorem. Kdysi přeplněný sklep rodinného půldomku "baťovského" typu, narvaný doslova až ke stropu mojí dočasnou shromažďovací mánií, se během posledních roků vyprázdnil a sbírka byla zeštíhlena. Ponechal jsem si jen rádijka, s nimiž jsem se potkal v rámci nějakého příběhu, rádijka která jsou mému srdci blízká.

Zvu Vás k jejch prohlídce.

Za Vaši návštěvu děkuje

Franta Peřina


Dodatek: tyto stránky jsou průběžně aktualizovány v závislosti na přílivu sbírkových předmětů nebo témat souvisejících se sběratelstvím. Datum a obsah aktualizace je vyznačen v horním řádku.

Veškerá technická dokumentace dostupná na těchto stránkách je určena výhradně k individuálnímu studiu zájemců o historii elektroniky a není předmětem obchodování!

Pokud by mi někdo chtěl přispět radou, inspirací, kritikou, nebo se na něco dotázat, napište do Vzkazovníku zde na mých stránkách nebo na e-mail, adresa je níže. Za jakýkoliv věcně zaměřený příspěvek předem děkuji.

Případné příspěvky s politickým nebo vulgárním obsahem budou neprodleně vymazány.

Hodně příjemných chvil s naším koníčkem vám všem s úsměvem přeje

Franta Peřina.

Kontakt: franta.perina@radiojournal.cz