Jak šla bouda k zemi a co bude dál...

Jak šla bouda k zemi a co bude dál…

Sedmnáct postelí pro brigádníky a návštěvníky klubového muzea v Třešti je už dnes málo. Sotva jsme odvykli přeplněnému nocování v přízemním „kontoáru“ klubového muzea když to ještě pořád byla víc sýpka, než muzeum s úhledně upravenou expozicí, už šilháme po další etáži ubytovacího komfortu. Ono také nocování v místnosti, kde se současně vaří, obědvá, večeří, po práci debatuje při kafé, pivu nebo jiných pochutinách, není kdovíjaký komfort. Pravda, před pár lety jsme mohli být vděční, že máme kam hlavu schovat.

Ale nevděčnost je silný motiv… První víkend letošního června se motiv začal měnit v činy. Za necelé dva dny šla k zemi prastará nádražácká bouda, kde kdysi bývala zaparkována drezína, krompáče s lopatami, olej na mazání výměn, šrouby do pražců a podobné ajznboňácké potřeby. Překážela by výstavbě nové části rozšiřované ubytovny.

V pátek nás uvítala tráva, vybujelá až po kolena. Ta šla k zemi nejdříve. Přitom si mávání s kosou vyzkoušel kdekdo z nás, ale naštěstí se to obešlo bez zranění a s moudrým závěrem, že do soutěže sekáčů se nikdo nepohrneme. Radši jsme to kosení nechali na Honzovi, neboť na to má správnej „handgríf“.

Pak nastoupila demoliční četa Jirka a Lukáš. Zanedlouho byla bouda bez střechy, bez střešních trámků, vrat a stěn, zbyla jen hromada dřeva, většinou tak akorát do kamen. Doposud jsme boudu využívali jako úschovnu pro míchačku a různé, zatím nadpočetné exponáty, jako například prastarý motor k mlátičce ještě snad od Křižíka, nebo rozhlasovou ústřednu řady DU.

Mezitím přišlo kratší deštivé intermezzo. Schovali jsme se pod stříšku a jen tak hleděli do deště. Čísi pohled zabloudil k okapovému svodu na rohu budobvy - a hned byl na programu další pracovní úkol: odstranit ze svodu svinčík, který tam vnikl ze střechy a svod ucpal. Úkolu se ujal Lukáš. Po důkladném šťourání ocelovým prutem se zácpa s rachotem uvolnila a on taktak stačil uskočit před řítící se pohromou. Sprcha špinavé vody zahuštěné starým listím trvala nejvýš tři vteřiny a bohužel se mně ji nepodařilo vyfotit, ale určitě si každý z nás ty tři vteřiny bude dlouho pamatovat...

Během tohoto léta by měl přijet bagr k vyhloubení základové rýhy pro budoucí novou ubytovací část, za ním domíchávač s betonem a jen co beton dozraje, už zase přijede Martin na bílém koni. Na některých fotkách je v pozadí vidět hromada cihel, ty jsme skládali v květnu a přijdou na řadu za rok.

Tak… Slušné ubytování jak pro brigádníky tak také pro každého, kdo přijede „jen tak pobejt“ na kus řeči, je konečně na obzoru. Držme si palce, aby nám vydrželo počasí, pracovní nadšení a také povzbuzení od kolegů.