Ozvěna dávného léta

Nabízím zde nejen pro pamětníky kolekci fotek z klubového setkání HRČS v srpnu 2005 ve stanici Hůrky na Jindřichohradecké úzkokolejce. Snad je dobré tu a tam se ohlédnout zpátky, abychom věděli, čím jsme prošli a vytušili, kam nás naše kroky povedou dál.

Pátečním odpolednem přijížděli první účastníci s očekáváním, že i tentokrát (jako mnohdy dříve) se společenský večer vydaří.

S přicházející tmou a se stále houstnoucími nálety komárů (či co to furt od toho rybníka vždycky lítá) jsme se přesunuli od ohníčku do boudy bývalého nádražního skladiště, kde nás čekalo pivko, klobásy a další pochutiny. S přispěním kláves kolegy Ivana Sadila a několika pohotových kytaristů se večer příjemně rozvíjel - a dokonce došlo na tanečky!

Při takových večírcích s dobrou zábavou a příjemnou společností čas plyne neuvěřitelně rychle.

Některým intenzivněji slavícím se s přibývající nocí začínal mlžit zrak, a tak pokojně zalehli.

Ale tvrdošíjní vytrvalci si rozfoukali skomírající ohýnek a pod bezmračným nebem plným hvězd dál bujařili, až je krátce před svítáním zahnala do spacáků rosa spolu s nesmlouvavým štěbetáním ranních ptáčat z vedlejšího lesa.

Sobotní ráno probíhalo v duchu obvyklého sem a tam přenášení naší zamilované veteše; to každý známe z předchozích, nynějších a snad i budoucích setkání. No, a pak jsme jeli domů… 

Osiřelá bouda hůreckého nádražního skladiště v nedělním dopoledni toho dávného letního víkendu zívala prázdnotou...

Tak, přátelé. Ohlédněme se po uplynutí jednoho desetiletí zpátky a neztrácejme víru, že krásné rádiovíkendy na voňavé letní louce za hůreckým nádražíčkem se (snad) někdy vrátí.

Já osobně věřím, že se vrátí, jenže…

Jenže někteří účastníci toho dávného hůreckého večera už za námi nepřijedou.