Telefunken 500

Technický list

Model                         500

Výrobce                      TELEFUNKEN-RADIOTECHNA, spol. s r.o., Přelouč

Rok                             1932 /33

Zapojení, rozsahy       5+1 elektronkový sedmiobvodový superhet pro AM rozsahy SV-DV, osazení RESN 1214, REN 704d, RENS 1214, RENS 1204, RENS 1374d, RGN 1054. MF=460 kHz.

Napájení                     střídavá síť, napětí 105-125-150- 220-240 V

Reproduktor               dynamický s buzeným magnetem, kruhový, Ø 200 mm

Skříň, materiál            bakelitová, černý odstín, tvar typu „cathedral“ s odstupňovanými luby

Rozměry (švh)           425 x 540 x 275 mm

Zdroj údajů                  Servisní návod od M. Berana SN11 Telefunken 500 (RJ8) ; Empfängerschaltungen, band 9, str. 174 (tam označen T650/651 WL), také E. Erb: T500

Stav přístroje              nálezový stav byl v roce 1994 velmi dobrý, přijímač nezkoušen, pouze vyčištěn. Vzadu na šasi drobné stopy koroze. Na podzim 2012 opět vyčištěno, uvedeno do provozu ve spolupráci s kolegou J. Hájkem v Rokycanech na podzim 2012. Na základě našich zkušeností s opravou oscilátoru byl v Radiojournalu  otištěn dodatek k Beranovu Servisnímu návodu č. 11, mj. zaměřen na oblast oscilátoru s možností náhrady za poměrně vzácnou původní elektronku REN 704d.

Přijímač byl získán v srpnu 1994 ve Chvaleticích od rodiny, kde manžel pracoval jako elektroúdržbář. Ten plánoval vyhodit původní šasi i reproduktor a do skříně zabudovat moderní stereotuner s výkonem 50W na kanál. Naštěstí to nestihnul kvůli intenzivnímu pracovnímu zatížení v zaměstnání a přijímač mi přenechal v původním stavu.

Fotky v galeri iod č. 6 byly pořízeny během prací na oživení přijímače: rozložení součástek pod šasi a detaily cívek oscilátiru i směšovače. Na posledním obrázku je detail buzeného dynamiku přijímače.

Zkrácený text našeho doplňku Beranova Servisního návodu z klubového časopisu Radiojournal následuje.


TELEFUNKEN 500 - SUPERHET

(Doplněk servisního návodu od Ing. M. Berana, č. 11/1989,)

(Jiří Hájek, Franta Peřina)


Přinášíme čtenářům několik drobných poznatků z renovace přijímače. Pro účely tohoto doplňku jsme měli k dispozici dva přijímače nestejně zachovalé. První „pětistovka“ byl přijímač výjimečně zachovalý a kompletní, nicméně jeho věk se pochopitelně projevil na kvalitě některých součástek. Součástky v následujícím textu jsou označeny podle schématu původního SN od Ing. M. Berana, který byl zveřejněn v Radiojournalu č. 8 (červen 1991).

1. Telefunken 500 – Superhet, výrobní číslo 50049

1.1 Prověrka elektrické části: Přijímač bez elektronek byl připojen na vnější napěťový zdroj (stejnosměrný rozvod BM 208), plus pól do bodu 8 přes sériový ochranný odpor 3k/10W, minus na kostru; zpočátku na napětí jen cca 100V, po asi 10 minutách bylo napětí plynule zvyšováno na 150, 200, 250, 300, 350 až 400V, vždy s odstupem asi 5 min. Sledovali jsme průběh proudu a zda se ochranný odpor nadměrně nezahřívá, což by indikovalo nepřípustný svod některého z filtračních kondenzátorů, popřípadě zkrat. Přitom jsme pozorovali, zda některý z kondenzátorů neprojevuje nepatřičnou „horlivost“... Po dosažení napětí 400V a odstupu asi 30 min se celkový proud ustálil na hodnotě 33 mA, přitom samotná napěťová (budicí) cívka reproduktoru vykazovala spotřebu 27 mA, zbývajících 6 mA byla spotřeba napěťových děličů R15/R16 a R18/P1/R10, popřípadě projev nepříliš nebezpečného svodu některého z filtračních kondenzátorů. Nojo, na osmdesátiletého stařečka jistě pozoruhodná kondice...

Jestliže se po připojení náhradního zdroje neobjeví napájecí napětí na příslušných místech, hledáme podle Beranova schématu případné přerušení některého prvku tohoto obvodu, počínaje budicí cívkou. Následnou kontrolou ostatních součástek mimo napájecí větve jsme zjistili nepřípustný svod jak vazebního C14 tak také C23 tónové clony – nové svitky byly vloženy do původních skleněných trubiček a kolem vývodů zality černým voskem.

1.2 Oživování: Po základní údržbě mechanických dílů, kontaktů vlnového přepínače a potenciometrů byl přijímač osazen původními elektronkami; naštěstí všechny vykazovaly velmi dobré parametry. Přijímač reagoval na připojení antény a podařilo se naladit SV vysílač Liblice. Neočekávali jsme žádný větší zázrak, než jen to, že přijímač vůbec ožil! Slabý příjem nejbližší poměrně silné stanice (práce byly prováděny v Rokycanech) pochopitelně vybízel ke sladění VF obvodů.

Začali jsme MF propustmi. Kapacitní trimr T6 primáru první MF propusti nereagoval prakticky vůbec. Po sejmutí krytu jsme zjistili nepřípustný svod a nedostatečnou kapacitu C7 (6k8). Primár první MF propusti sice nemusí mít na správné sladění přijímače zásadní vliv, ale snížená kvalita C7 je neopomenutelný problém, jak popíšeme dále. Již po výměně původního C7 za styroflexový svitek 6k8/1000V se příjem výrazně zlepšil. Podle předchozích zkušeností s těmito typy kondenzátorů Telefunken (typ CDE 603 - hnědý bakelitový hranolek s bočními výstupky pro pájení nebo pro pérové kontakty) u takového kondenzátoru jakékoliv hodnoty můžeme po 80 letech od jeho výroby očekávat prakticky vždy problém.

Kondenzátor C7 představuje paralelní a poměrně velkou kapacitu v laděném obvodu primáru první MF propusti. Funguje jako VF svod pro oscilátorové kmity, díky této kapacitě má primární vinutí první MF propusti nízkou impedanci, tzn., že pro střídavou složku představuje malý odpor, a proto nedochází k ovlivnění obvodů oscilátoru. Jestliže tento kondenzátor nevykazuje kapacitu, jakou navrhli konstruktéři tohoto zapojení, dochází k nežádoucímu zvýšení impedance tohoto vf obvodu. Tím je negativně ovlivněna činnost oscilátoru.

1.3 Mřížkové předpětí koncové pentody: Po delším provozu se objevilo zkreslení reprodukce. Předepsaná hodnota předpětí před odporem R14 (bod 45) klesla z cca -12V na -6V. Příčina změny tkvěla v postupně se zhoršujícím svodu filtračního C15 (bod 30). Tento svitek je umístěn v malé krabici vedle koncové elektronky, proto jsme kablík jeho přívodu odpojili a připojili náhradní kapacitu umístěnou pod šasi mimo krabici.

1.4 Obvod anodové detekce: Pracovní bod anodové detekce elektronky RENS 1204 se nastavuje potenciometrovým trimrem P1 (10k) jehož točítko je přístupné otvorem v zadní stěně aniž by bylo nutno šasi demontovat. Jinými slovy – nastavením P1 se řídí napětí na g2 této elektronky a tím dochází ke změně pracovního bodu. Toto nastavení se musí upravit při změně proudových poměrů na tlumivce Tl vlivem stárnutí elektronek. Z jedné odbočky vinutí tlumivky je odebíráno předpětí minus 4,5V pro anodový detektor. Potenciometr P1 je určen pouze k nastavení jemnému, základní parametr pracovního bodu je však určen hodnotou pracovního odporu anodového obvodu R12 (M1). V tomto přijímači byl R12 dodatečně (amatérsky) přemostěn odporem 10k, červený typ ALWAYS 0,5W; součástka zcela jistě pochází z předválečné produkce a úprava je zřejmě stejného data. Postupnými změnami hodnoty přídavného paralelního odporu bylo dosaženo optimální účinnosti anodové detekce: 22k. Tuto hodnotu je nutno vyzkoušet, individuálně závisí na parametrech detekční elektronky.

Poté byly doladěny vstupní obvody a pomocí kapacitních trimrů T1 až T5 nastaven souběh vstupu s oscilátorem podle doporučení v SN Ing. M. Berana.

1.5 MF stupeň: Při provozu docházelo k nepravidelným poklesům hlasitosti příjmu. Příčinou byl nedokonalý kontakt přívodu vazebního C9 na polepy svitku (150 pF, na g1 RENS 1214=E3). Po výměně součástky poruchy ustaly. Hodnoty mřížkových svodů obou řízených elektronek RENS 1214, E1 v preselektoru a E3 na MF stupni (R1 a R5, každý 4M) byly v našem případě shledány jako bezvadné. Doporučujeme vždy proměřit i hodnoty těchto odporů i kondenzátoru C3 (22k).

Celkový stejnosměrný odběr prvního přijímače T500 po uvedených úpravách činil 58 mA. Z toho 27 mA spotřebuje proudové budicí vinutí, koncová elektronka požaduje celkem 24 mA, zbytek je rozdělen mezi přijímací elektronky a oba zmíněné odporové děliče.

2. Telefunken 500 – Superhet, výrobní číslo 53649:

2.1 Druhý přijímač byl sice také téměř bez koroze, ale jeho elektrická část byla po neodborných amatérských zákrocích v horším stavu. Ihned po připojení náhradního zdroje k prověrce elektrické části podle odst. 1.1 byl zjištěn extrémně velký odběr, proto bylo přikročeno k podrobné kontrole součástek všech obvodů. Dalším velkým nedostatkem byla chybějící původní elektronka REN704d. Opravy druhého přístroje prováděl pouze J. Hájek.

2.2 Nálezový stav: Po odpojení náhradního zdroje jsem nejprve prověřil veškeré blokovací a vazební kondenzátory a celistvost příslušných odporů a vinutí. Pod velkou skupinovou krabicí vedle síťového trafa byl odpojen kablík přívodu k C19 (6M), tento svitek měl „tvrdý“ zkrat, C20 (4M) vykazoval nepřípustný svod. Svitkové kondenzátory v malé skupinové krabici v zadní části chassis na tom nebyly lépe, všechny kapacity v ní bylo nutno nahradit. Stejně tak vykazovaly svody i svitkové kondenzátory ve skleněných trubičkách s asfaltovými ucpávkami. Odpory byly v pořádku.

2.3 Náhrady - postup: Nejprve jsem opatrně odmočil papírové štítky ze skleněných trubiček samostatných kondenzátorů a připravil k pozdějšímu nalepení zpět. Původních svitky jsem z asfaltových ucpávek uvolnil po cca pětiminutové lázni ve vařící vodě. Je nutno vyvarovat se násilí a svitky ponechat v horké lázni raději déle, neboť při větším mechanickém namáhání může skleněná trubička popraskat. Do uvolněných trubiček jsem vložil nové svitky odpovídajících hodnot: ty s hodnotami řádově nanofaradů byly nahrazeny typy TC208/630V a hodnoty v pF byly nahrazeny typy Tesla TC277/1000V. Kondenzátor C 23 byl nahrazen svitkem typu TC209 (22k/1000V). Po vložení náhrad jsem trubičky zaslepil černým parafínem a původní papírové štítky nalepil zpět.

Ve vařící vodě jsem uvolnil také obsah obou krabicových skupinových kondenzátorů. Svitkové kondenzátory C19 a C20 (6M a 4M) jsem nahradil elektrolytickými kondenzátory Tesla TE993 o kapacitách 10M a 5M/450V, paralelně k elektrolytu C19 jsem připojil svitkový kondenzátor M1/400V (typ Tesla TC207) pro lepší filtraci zbytků VF složky. Elektrolyty jsem před tím naformoval. Ostatní kondenzátory v obou skupinových krabicích jsem nahradil svitkovými polypropylenovými kondenzátory odpovídajících kapacit pro napětí 250 až 400V, podle napěťového namáhání v příslušném místě obvodu. V tomto přijímači není nutno používat svitky pro vyšší napětí, protože budicí cívka reproduktoru je ke zdroji připojena jako stabilní paralelní zátěž a po nažhavení usměrňovačky nevzroste napětí v anodových obvodech více, než 15% nad běžnou provozní hodnotu, která se ustálí po nažhavení zbývajících elektronek.

2.4 Náhrada REN704d: Velmi závažným problémem byla chybějící vzácná směšovací-oscilační elektronka REN704d. Dali jsme si za úkol vyhledat a vyzkoušet takovou náhradní elektronku, aby byla běžně dostupná a nebylo nutno zaměnit v šasi původní objímku nebo provádět jakékoliv jiné úpravy v zapojení přijímače, tj. využít pouze tzv. „mezisoklu“, aby bylo možné přijímač kdykoliv v budoucnu osadit původní elektronkou. Po nezdařeném pokusu využít sovětskou 4Ž1L padla volba na heptalovou pentodu 6Ž2P (6F33, 6AS6). Tato pentoda je velice podobná heptalové pentodě 6Ž1P (6F32), má však vyvedenu třetí mřížku. Ta má navíc hustší závity, než třetí mřížky ostatních pentod. Proto je g3 pentody 6Ž2P možno využít jako druhou řídicí mřížku se strmostí až 0,8 mA/V [ 1 ]. Oscilátor tvoří g1 s anodou, která je spojena s g2 a na g3 je přiveden VF signál z preselektou (druhého laděného obvodu) přes R2/C3 (bod 40).

Problém neshody žhavicích napětí jsem vyřešil zvýšením ze 4V pomocí zdvojovače sestaveného ze Schottky diod 1N5819 a elektrolytů 1000M/6,3V a upravil odporem 5,6W (5R6). Celé zapojení, včetně heptalové objímky se stínicím límcem jsem umístil do pětikolíkové bakelitové patice s postranním šroubkem. Podrobnosti viz schéma zapojení a foto. Oscilátorové napětí s takto provedenou náhradou dosahuje až -45V, napětí na anodě je cca 130V. Protože ostatní původní elektronky vykazovaly (kupodivu!) docela dobrou emisi 80-95% (BM 215a), rozehrál se přijímač s překvapivým výkonem a citlivostí stejně, jako první, který byl před renovací v podstatně lepším stavu.

2.5 Postup při vyvažování VF a MF obvodů byl shodný jako v případě prvního přijímače.

Celkový stejnosměrný odběr druhého přijímače T 500 po uvedených úpravách činil 56 mA. Z toho 27 mA spotřebuje proudové budicí vinutí, koncová elektronka RENS1374d požaduje celkem 22 mA; požadavek menšího proudu je dán jejím opotřebením (80%ní emise). Zbytek je rozdělen mezi přijímací elektronky a oba zmíněné odporové děliče. Citlivost obou přijímačů renovovaných popsanými postupy hodnotíme jako průměrnou, srovnatelnou s přímozesilujícími víceokruhovými přijímači té doby, ovšem selektivita a „ostrost“ ladění je bezpochyby superhetová. Ačkoliv je T500 vybaven dynamickým reproduktorem s membránou o průměru 20 cm, vzhledem ke konstrukci NF části neočekávejme přednes bohatý na hluboké tóny, ostatně v době uvedení T 500 na trh se takové NF vlastnosti ani nepožadovaly.

Schéma přijímače T 500 najdete také v publikaci Empfängerschaltungen, díl IX, oddíl „Telefunken“ pod typovým označením T 650 WL (str. 175). Provozní napětí, která jsme naměřili na renovovaném přijímači mnohem více odpovídají údajům v Empfängerschaltungen, než údajům ve schématu SN č. 11/1989. Přijímač T 650 WL má bakelitovou skříňku shodnou s typem T 600/620, ale šasi a zapojení je totožné s ČS typem T 500.

Mechanické provedení přijímače T 500 působí jako precisní, ukázněné a promyšlené, svým způsobem důstojně reprezentuje dílo tehdejších radiotechnických konstruktérů a dělníků.

Použitá literatura:

[1] Zuzánek J., Deutsch J.: Československé miniaturní elektronky I., SNTL PRAHA 1959, str.162

Rokycany-Zlín, říjen 2012 - leden 2013