Mikrofona MK 210 "LUBINA"

Technický list

Model                          MK 210 „LUBINA“

Výrobce                      Mikrofona, bří Knotkové, telefonní a radiotechnická továrna, Praha-Strašnice

Rok                             1938-39

Zapojení, rozsahy     2+1 elektronkový přímozesilující přijímač se zpětnou vazbou pro AM rozsahy, na KV jednoobvodový, na SV a DV dvouobvodový reflexní

Osazení                      EBF2 – EL3 - AZ1

Napájení                     střídavá síť, napětí 110-120-150-220-240 V

Reproduktor               kruhový dynamický s permanentním magnetem, Ø 200 mm

Skříň, materiál            bakelitová hranatá, mírně převažuje rozměr na výšku, v dolní části skleněná obdélníková stupnice, zadní stěna tmavošedá lepenka se stříbřitým potiskem

Rozměry (švh)           340 x 334 x 230 mm

Zdroj údajů                 Schéma přijímače je na posledním obrázku v galerii, také E. Erb: MK 210 LUBINA  Servisní návod je v Radiojournalu č. 68/2009.

Popis  a funkce přístroje      Přijímač je plně funkční a je součástí sbírky kolegy J. Hájka. Demontáž šasi ze skříňky jsme provedli kvůli pořízení fotografií pro Servisní návod do časopisu Radiojournal. Zde je stručný souhrn SN, text vysvětluje pouze princip dvoukruhového reflexního zapojení pro rozsahy SV a DV. Označení součástek v textu je podle schématu na konci galerie fotek.

Pentoda elektronky EBF2 nejprve zesílí VF signál z prvního laděného obvodu. Dále projde signál kondenzátorem C14 (100 pF) na druhý laděný obvod (L8-L9-C12). Z horního konce druhého laděného obvodu (bod 15) je kvůli zvýšení citlivosti zavedena kladná VF zpětná vazba přes dva sériově zapojené proměnné kondenzátory C13 a C5 přímo na vazební člen g1 pentody EBF2 (C6). Když tato kladná zpětná vazba vlivem zvětšení kapacity C13+C5 vzroste, dojde ke zvětšení VF zesílení a současně se zvětší selektivita a citlivost, ale při překročení kritické hodnoty ZpV se stupeň rozkmitá. Pozor! Na rozsahu KV pracuje přijímač jen jako klasický jednookruhový audion, zpětná vazba se nastavuje změnou kapacity C8. Sériové kondenzátory C13+C5 jsou sice mechanicky spojeny s rotorem C8, ale na SV a DV je C8 neúčinný. Sériové kondenzátory jsou provedeny jako dva malé „jazýčky“ upevněné na společném pertinaxovém trámečku a jejich poloha se mění tahem lanka od pákové spojky u rotoru C8. Maximální kapacita každého z obou je cca 10 pF. Tento VF stupeň připomíná oscilátor TPTG s laděnou mřížkou a laděnou anodou, kde vlivem těchto LC obvodů dochází k obracení fáze. Podmínkou je, že oba LC obvody musí být naladěny na stejný kmitočet, v původním oscilátoru tvoří zpětnou vazbu vnitřní kapacita a-g triody. Zde je použita pentoda se zanedbatelnou kapacitou a-g1 a zpětná vazba je provedena pomocí vnějšího proměnného kondenzátoru, jehož změnou v podkritické oblasti zpětné vazby se dá zvyšovat zesílení.

V tomto stadiu výkladu nám již jednou zesílený VF signál prochází pentodou EBF2 podruhé, opět jej nacházíme v bodě 15, odkud jej C11 (50 pF) propouští na diody EBF2, ty jsou spojeny obě dohromady – paralelně. Diody se signálem provedou to jediné, co umějí: usměrní jej, čili dochází k detekci signálu. Detekovaný signál se na zátěžovém odporu R2 tváří již jako signál nízkofrekvenční. Odpor R11 přivede NF signál znovu na g1 pentodové části EBF2 spolu se stejnosměrnou složkou z demodulátoru, která působí na pentodu-selektodu EBF2 jako primitivní AVC při silných signálech. NF signál přivedený na g1 pentoda zesílí a on se zesílený, ale tentokrát již v NF podobě, znovu objeví na anodě této pentody. Tam nemá moc možností, kam cestovat dál.

Vrátit se zpátky přes malou kapacitu C14 nemůže, na to je kapacita C14 pro něj opravdu maličká. Co zbývá? Projde VF tlumivkou L10, která ho ráda pustí, zatímco předtím, v prvním kolečku, jej kvůli VF složce dál pustit odmítla. 

A tak signál nyní v NF podobě projde VF tlumivkou a objeví se na vazebním kondenzátoru C16. Jeho kapacita 10k ho bez nesnází pustí zase o kousek dál – a už tu máme všeobecně známou odporovou vazbu na g1 koncové elektronky EL3. Koncová elektronka přicházející NF signál zesílí a pošle jej dál, do reproduktoru.

Popsaný dvojí průběh signálu touže elektronkou se nazývá „reflexe“, a popsané zapojení s dvojím průběhem signálu toutéž cestou je reflexní zapojení. Jinými slovy – jedna lampička dělá práci za dvě takové.

Legenda k fotkám v galerii: Celkový pohled na MK 210 na obr. 1 a 2, na obr. 3 je rozložení součástek a spojů pod šasi, na obr. 4 je detail stínění mezi VF obvody a přepínači S1 - S2, celkový pohled na mechanické spojení mezi rotorem zpětnovazebního C8 a trámkem "houpačky" s jazýčky C5 a C13 je na obr. 5, obr. 6 přibližuje detail celého ovládacího mechanizmu zpětné vazby a detail trámku "houpačky" s jazýčky C5 a C13 pod ladicím duálem vidíme na obr. 7. Na poslední fotce je detail symbolů na zadní stěně přijímače.

Po otištění naší SP v Radiojournalu se objevily námitky, že zpětná vazba zprostředkovaná kondrenzátory C5+C13 není kladná, ale naopak záporná. Aby bylo možno demonstrovat funkci celé VF sekce přijímače MK 210 v provozu aniž by bylo nutné opět celé šasi vyndat a předvádět předmět diskuse, vyrobil kolega Jirka Hájek přesnou funkční repliku tohoto přijímače. Repliku jsme předvedli na setkání klubu v Třešti v létě 2010 tak, aby si zájemci mohli ověřit průběh signálu na osciloskopu a tak prokázat funkci VF sekce v jednotlivých částech. Výrobek kolegy J. Hájka je amatérská práce, proto je zde jeho popis umístěn mezi amatérské výrobky.